Zamyšlení pedagoga nad distanční formou výuky výtvarné výchovy

Svou úvahu o aktuálních tématech z oblasti výtvarné výchovy jsem se rozhodla zahájit slovy Vančáta (2019, s. 51) „Jsme jedineční. Celý vesmír, každé místo v něm je jedinečné. Jedinečné je nejen ve vztahu k dalším místům, ale i ke všem předcházejícím i následným okamžikům jejich i naší existence, kdy každý z těchto okamžiků je také jedinečný“, který velmi výstižně vyjádřil můj pocit ze situace, ve které se nachází výtvarná tvorba, výtvarná výchova a také současné školství. Myslím, že si všichni uvědomujeme profesně i lidsky, že se náš svět v důsledku pandemie Covidu naprosto změnil. Nacházíme se ve zcela jedinečném okamžiku lidských dějin a musíme se vypořádat se zcela jedinečnými problémy z pohledu jedince i celé společnosti.

Distanční výuka výtvarné výchovy představuje pro pedagogy skutečnou výzvou. Nutí je opustit navyklé stereotypy přetrvávající v daném oboru jako je třeba ulpívání na již neaktuálních námětech, slepé přijímání cizích nápadů či zaručených návodů, používání jen omezené škály výtvarných prostředků, které Pechová (2020, s. 39) jmenuje mezi celou řadou profesních nedostatků v oblasti didaktiky výtvarné výchovy. Domnívám se, že pokud pedagogové aktuálně nebudou schopni vystoupit radikálně ze zajetých kolejí a přehodnotit v mnoha směrech své postoje, mohou se sami stát překážkou, která ve výuce brání naplňování vzdělávacích i výchovných cílů.

V základní umělecké škole, kde pracuji, jsem začala v roce 2013 vyučovat nové studijní zaměření „Multimediální tvorba“. Mou vizí bylo propojit tradiční výtvarné techniky s digitálními technologiemi a zaujmout děti, které by o studiu v základní umělecké škole původně ani neuvažovaly. Vytvořila jsem pro toto studijní zaměření ŠVP, veškeré vyučovací materiály, vybudovala odbornou počítačovou učebnu a zajistila kvalitní učební pomůcky. Zájem ze strany veřejnosti byl značný, počet uchazečů dlouhodobě překračoval kapacitu, ohlasy ze strany žáků, rodičů byly pozitivní, stejně jako hodnocení ČŠI. Pandemie Covidu, distanční výuka a nouzový stav však postupně obracejí „Multičku“ (název, který spontánně použila jedna žákyně a ujal se mezi žáky, rodiči i pedagogy) v trosky.

Po celou dobu pandemie si kladu otázku „Co mám vlastně dělat?“ tak často jako nikdy předtím a vzápětí následují otázky „Co je správné?“ a „Co je nejdůležitější v tuto chvíli?“ Plán učiva, který jsem připravila pro prezenční výuku, je téměř nepoužitelný. Žákům chybí výtvarné potřeby a pomůcky k realizaci naplánovaných úkolů. Keramickou hlínu žákům nehodlám posílat poštou a nemohu nařídit rodičům, aby dětem koupili drahé digitální zrcadlovky. Navíc netuším, jak dlouho distanční výuka bude trvat, měsíc? celé pololetí? až do konce školního roku?  Ať zkouším žáky zaujmout přednáškami z dějin výtvarné kultury, zábavnými kvízy, naučnými videy, střídáním kresby, malby nebo fotografování výsledkem je nespokojenost, smutek, zablokovaná tvořivost a stále stejná otázka „Paní učitelko, kdy už nás pustí do školy?“

Neutěšenou situaci celkově lépe zvládají introvertnější žáci se silným tvůrčím zápalem, ti dokážou systematicky pracovat a podávat solidní výkony. Žáci extroverti v mnoha případech distanční výuku ignorují, na on-line hodiny se nepřihlašují, nereagují na maily ani sms, zápasí s depresemi a celkovým útlumem v oblasti kreativity. I když se snažím přednášet a komunikovat s žáky se zápalem, udržet emoční pouta a vnést do výuky humor, cítím, jak se i moje nadšení pomalu vytrácí. Dále bojuji s dilematem, zda upřednostnit dosažení vzdělávacích cílů a držet se zuby nehty ŠVP, ke kterému jsem se sama zavázala v naprosto jiné době a situaci, a nebo mám citlivě vnímat žáka, jeho aktuální duševní stav, jeho potřeby a vyjít mu maximálně vstříc?

Přestože se jako pedagog zkouším se situací vypořádat co nejlépe a vkládám hodně úsilí do přípravy na on-line výuku, výsledky pro mne nejsou uspokojivé. Jsem nucena neustále se učit nové a nové věci technického charakteru, které jsou zcela mimo můj obor. Samomluva před monitorem s písmenky v kroužku je vyčerpávající stejně jako neustálé řešení technických problémů při přenosu vysílání bez osobního kontaktu s žáky, který byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem si tuto práci vybrala.

Velký problémem je také pokles tvořivosti, s níž je výtvarná výchova spojena mnohem těsněji než jakýkoli jiný předmět. Tvořivost dlouhodobě představuje centrálním pojmem a stěžejní cíl soudobého vzdělávání. „Je prezentována jako životní přístup, který umožňuje přijímat změny a vyrovnávat se s nimi, řešit problémové situace, přicházet s novými řešeními, překonávat stereotypy myšlení“ (Štěpánová, 2018).

Jak však má pedagog stimulovat tvořivost u dítěte, které je takřka uvězněno mezi čtyřmi stěnami u počítače, bez impulsů z vnějšího světa a frustrováno zapovězeným kontaktem s významným socializačním činitelem, kterým jsou vrstevnické skupiny. Co má poradit pedagog dítěti, které mu telefonuje nešťastné: „Paní učitelko, moc se omlouvám, že nemám hotový ten linoryt, několik hodin jsem nad ním seděla a nemám vůbec žádný nápad, je mi tak nějak smutno a vůbec nic mne nenapadá.“ Můžeme dítě donutit počítat příklady z matematiky a dočkáme se buď špatného nebo dobrého výsledku, v ten dobrý můžeme vždy doufat. Má však smysl nutit dítě, aby bylo tvůrčí ve výtvarné výchově?  I pouhé slovo „nutit“ ve mne vyvolává vlnu odporu. Pedagogickou práci nevnímám primárně jako zaměstnání ale především jako poslání a jedním z mých osobních cílů je vést výuku tak, aby žák vnímal tvůrčí činnost jako zdroj sebeaktualizace, sebepoznání, osobního růstu a prožíval radost z tvůrčího sebevyjádření. Tvůrčí činnost je pro mne totéž co čirá radost. Domnívám se, že inspirace k nám přichází z neznámého duševního prostoru a nelze ji vyvolat pod tlakem. Pokud dítě donutíme k tvůrčí činnosti, jeho práce nebude stát za mnoho stát a navíc v dítěti zahubíme krásno, které z něj proudí zcela volně, když si jeho duše svobodně zpívá. Jak však v dítěti probudit tyto krásné pocity, když je celá společnost svázána do uzlíčku samými zákazy, příkazy, omezeními a strachem a dětská duše je celá pomačkaná?  

Hlavenka (2021) mi hovoří z duše, když upozorňuje na následky sociální deprivace dětí, které byly po dlouhou dobu vytržené z kolektivu svých vrstevníků a zůstaly uzavřené ve svém dětském pokoji jen ve společnosti počítače. My pedagogové bychom si měli uvědomit, že do škol se nám vracejí úplně jiné děti. A co je nejdůležitější, že jiné děti je potřeba učit jinak. Nebudeme se potýkat jen s mezerami ve vzdělání, ale hlavně s tématem socializace a s dalšími dopady v oblasti tělesného i duševního zdraví dětí jako jsou dětské deprese nebo absence pohybu. Čekají nás různé problémy, které se budou lišit podle stupňů a typů škol. A otázka jak dohnat nedohnatelné, nebude jediná, s níž se budeme potýkat. Myslím si, že profesně na tuto situaci nejsme připraveni, musíme vystoupit ze svých stereotypů, opřít se o svou lidskost a reagovat citlivě a s pochopením na potřeby žáků, kteří byli dlouhou dobu uvězněni v bezpodnětové izolaci.  

Dalším problémem, s nímž se budu muset vypořádat v souvislosti s výukou výtvarného oboru v základní umělecké škole, je skutečnost, že se mnoho žáků předávkovalo sezením u počítače a pociťují nechuť k tvůrčí činnosti probíhající touto formou. Multimediální tvorba, kterou vyučuji, z velké části spočívá v práci s digitálními technologiemi, takže abychom dohnali výše zmíněné „nedohnatelné“, měla bych se s žáky po hlavně vrhnout na vektorovou a bitmapovou grafiku a téměř zavařit odbornou učebnu. Vzhledem k tomu, že při této vizi žáci blednou, dívají se na mne zděšeně a žadoní o to, aby mohli malovat, kreslit, fotografovat v exteriéru nebo modelovat, vím předem, jak se rozhodnu. Pokud se musím rozhodnout, zda chci být člověkem respektujícím dětskou duši nebo pedagogem respektujícím ŠVP, zvolím si člověka. Zda se setkám s pochopením vedení školy či ČŠI mohu jen doufat...

Svou úvahu jsem se rozhodla uzavřít malým zastavením nad fenoménem, který aktuálně prostupuje všemi oblastmi našeho každodenního života a tím je software. V rámci výtvarné výchovy hrají digitální technologie značně důležitou roli, protože výrazně ovlivňují tvorbu, distribuci i recepci uměleckých děl. „Software je v rámci výtvarné výchovy nahlížen jako něco samozřejmého, neproblematického a transparentního a hraje zde roli užitečného nástroje, který je ve většině případů spojen s jakýmsi nekritickým nadšením ve smyslu automatického obohacení výuky a její modernizace“ (Franc, 2018).

Z výše uvedeného plyne, že software má jakožto svébytné médium bezesporu významný kreativní potenciál ve výuce výtvarné výchovy.  Je edukačním prostředkem s téměř neomezenými možnostmi a velmi zajímavou budoucností. V souvislosti s distanční výukou se však nedokážu ubránit určité skepsi. Soudobá společnost oslavuje nové technické možnosti, které nám umožňují originálně se vypořádat s nástrahami pandemie. Školy se chlubí novým vybavením, v tabulkách to vypadá náramně, když zrevidujeme, kolik se do školství investovalo finančních prostředků. Snadno můžeme nabýt klamného dojmu, že ve školství došlo k úžasnému pokroku, kterému bychom měli zatleskat. Mně osobně se v této záplavě povzbudivých informací zcela vytratili dva zásadní účastníci procesu vzdělávání a těmi jsou žák a učitel, kteří jsou frustrovaní, sociálně deprivovaní a znechucení distančním vzdělávacím procesem.

Obávám se, že přes veškerý technický krok kupředu a řadu výhod distanční výuky jsme všichni intenzivně pocítili, že jsme lidé, kteří potřebují druhé lidi, že potřebujeme vidět úsměv místo „smajlíka“  a při setkání si podat ruku a podívat se druhému do očí místo kontroly funkčnosti kamery a mikrofonu.
Software nás již neopustí, příliš prostoupil naše životy a zvykli jsme si na pohodlí, které nám umožňuje, ale používejme ho s mírou a velmi opatrně zvláště ve škole.